Dňa 16. augusta 2026 si pripomíname 88. výročie smrti otca národa Andreja Hlinku. Jeho láska k národu, pokora v znášaní utrpenia, vytrvalosť a pevná vôľa pri zdolávaní protivenstiev mu priniesla uznanie a úctu aj za hranicami.
Pripomeňme si jednu veľkolepú a povznášajúcu udalosť zo života Andreja Hlinku, ktorou bolo jeho vystúpenie v Prahe v piatok 1. novembra 1907, päť dní po černovskej masakre, ktorá sa stala v nedeľu 27. októbra 1907. V Prahe ho očakával veľký zástup a jeden z účastníkov opísal Hlinkovo vystúpenie v Prahe 1. novembra 1907 takto:
„Sychravý, nevlídný večer. Na Slovanský ostrov, tehdy zvaný Žofín, spěchaly četné davy Pražanů, dychtivých vyslechnouti veřejnou žalobu Andreje Hlinky proti maďarským utiskovatelům, krvavě běsnícím v Ružomberku a Černové.
O sedmé hodině velký sál ostrovní budovy byl již přeplněn. Lidé se tísnili i v přilehlých místnostech i na schodišti. Přece však se mi podařilo vniknouti do hlavního sálu. Tam byly shromážděni studenti, dělníci, úředníci, prosté ženy i elegantní dámy, lidé různých společenských tříd a politických stran. Všechny pojila v té chvíli jediná páska česko-slovenské vzájemnosti.
Po osmé hodině vešel do sálu statečný vůdce slovenského lidu: štíhlý vysoký kněz černých, ladně se vlnících vlasů, orlího nosu a energických rysů v bledé, vyhublé tváři. Byl oděn v prostou kleriku s pláštěnkou.
Sotva se zjevil u vchodu, uvítalo ho nadšené volání slávy, neutichající potlesk. Muži mávali klobouky, ženy kapesníky. Stěží se prodíral ke stupništi v čele sálu, kde zaujali místa novináři, pořadatelé a, ovšem, dva nezbytní policejní komisaři.
Študenti bujaře zapěli slovenskou píseň.
Poté se ujal slova Hlinka. Pri prvních zvucích krásné jeho slovenštiny nastala nová bouře potlesku. Populární Slovák, nebojácný zastánce a vůdce svého lidu, se skromně ukláněl za řečnickým stolcem, kynul rukou, aby zmírnil nadšení davu.
Ihned nastalo hrobové ticho.
Pojednou z přední řady obecenstva jakási starší, černě oděná dáma rychle přistoupila k řečníkovi a políbila jeho bílou kostnatou ruku. Lid odměnil hlučnou pochvalou tento čin neznámé české paní.
A zase ticho.
Vůdce ujařmených Slováků, sám nejvíce pronásledovaný a žalářovaný, jal se mluvit měkkou, lahodnou mateřštinou, tak mile srozumitelnou českým srdcím. Po dvě hodiny žaloval bratřím Čechům, jak ve dvacátém století po Kristu, uprostřed civilisované Evropy, maďarská vláda zneužíva své moci k vyhubení bezbranných Slováků, jak maďarští žandarmové kolbou pušky rozbili hlavičku dítěte, protože nechtělo se modlit po maďarsky.
Vzrušení, úděs, odpor se zmocnil posluchačů, když Hlinka před nimi rozhaloval temnou roušku, zakrývající dva příšerné obrazy: Ružomberok a Černovou – obrazy potřísněné nevinnou slovenskou krví!
Líčil prostě a pravdivě utrpení slabé slovenské haluze, která by se ráda opřela o silnější kmen český, ačkoli i ten těžko odolává divokým větrům, dujícím z Vídně. Vídeň a Budapešť – macecha a otčim, kteří své vzdorovité dětičky učí poslušnosti toliko pomocí bodáků a pušek…
Mluvil za rodné bratry i sestry, za celé zbědované, zmučené Slovensko, mluvil tak přesvědčivě a tklivě, že mnohé oko zaslzelo.I mladí lidé se nehanbili za pláč.
Domluvil. V té chvíli všichni přítomní burácejícím potleskem i voláním dávali na jevo, že milióny českých srdcí bijí pro věc slovenskou, že se chvějí bolestí nad smutným osudem krásného Slovenska.
Lidé se tlačili ke stupništi, byli šťastní, jestliže se jim podařilo stisknouti ruku milovaného vůdce, dotknouti se jeho kleriky…
Studenti skončili schůzi zapěním slovenské národní písně.
Mládež za stálého provolávání slávy snažila se vzíti Hlinku na ramena, ale on tomu nepřipustil. Zvolna, krok za krokem, sestupoval uprostřed českých přátel ke kočáru, zapůjčenému pro tento slavný večer pražskou obcí.
„Vypřáhnete koně!“ volal kdosi v zástupu.
„Už jsou vypřaženi,„ odpověděno zepředu.
„Jenom ne příliš hluku, prosím, ať se nesplaší!“
Krásní, černí koně, zdobení městskými znaky, byli včas odvedení promovaným vozkou do ústraní, mimo nadšený dav. K uvolněné oji se ihned vrhlo deset, patnáct čiperných mládenců, mezi nimi i já.
Za neustálého pokřiku a zpěvu vlasteneckých písní, za doprovodu rakousko-uherských strážníků, pěších i jízdních, zvolna jsme táhli k nenáviděné baště pražských Němců.
„Hurá!… Ať žije Slovensko! Sláva Hlinkovi! Hanba Maďarům!… „ A což teprve až přitrhneme na německo-židovské Příkopy, na horkou půdu slovanské Prahy.
„Hurá!…“
Nepřehledné zástupy českých mužů a žen, táhnoucí se jako černá řeka za kočárem – to byla jediná odpověď pražskému arcibiskupovi baronovi Skrbenskému za to, že nepřijal v audienci suspendovaného chudého kněze a miláčka lidu, to byla odpověď maďarskému biskupovi Párvymu, špatnému pastýři, který nemiloval svých oveček…
Kočár… stanul před hotelem U černého koně. Hlinka chtě-nechtě byl vyzvednut na ramena a za stálého jásotu v triumfálním pochodu odnesen do hotelové dvořany.
Vrátný v bezvadné livreji a s dojemným císařským plnovousem, sledoval mlčky, zřejmě nelibě, tento náhlý hřmotný vpád mladíků, kteří si dovolili přinésti hosta.
Andrej Hlinka k slzám dojat tím, jak ho uvítala, jak mu porozuměla Praha, stál na kraji hotelového schodiště, usmíval se, ještě naposledy tiskl ruce nejbližším přátelům, děkoval – děkoval jménem ujařmených, zmírajících Slováků…“
Horeuvedený text zverejnil pražský večerník „Večerní národní listy“ a bol publikovaný v knihe autora Františka Vnuka: Andrej Hlinka – Tribún slovenského národa.
Podobne vrelo prijali Andreja Hlinku v ďalších českých mestách: v Brne, Příbrame, Plzni, Pardubiciach, Českých Budejoviciach…
F. Vnuk ďalej uvádza: „Medzi Čechmi nebolo nikdy toľko lásky, súcitu a obdivu voči Slovákom ako po černovskej masakre. Kdekoľvek sa Hlinka objavil, otvorene prejavovali voči nemu bratské cítenie. Všade ho chceli vidieť i počuť. Dostával toľko pozvaní, že im z časových dôvodov nemohol vyhovieť. Dňa 30. novembra 1907 mal totiž nastúpiť na výkon trestu do väznice v Segedíne…
Pod dojmom Hlinkových prejavov nastáva nová fáza slovensko-českých vzťahov. Nielen hŕstka kňazov a nadšencov, ale celý český národ – umelci, politici, podnikatelia – začínajú prejavovať živý záujem o Slovensko a chcú mu pomôcť. Prejavovalo sa to štedrými podporami pre černovské vdovy a siroty, ako aj mnohými listami, ktorými pisatelia posmeľovali a povzbudzovali Hlinku v udatnom boji…“*
*Knihu „Andrej Hlinka – Tribún slovenského národa“ možno získať tu: Andrej Hlinka – Tribún slovenského národa
Zdroj feed zsi.sk
