tkp.at, Gerd und Renate Reuther, 21.07.2025
Obrazy a sochy jsou nejstaršími památkami lidské existence. Jeskynní malby nebo „Venuše“ z Willendorfu (Wachau) jsou staré více než 10 000 let. Proč by před tisíci lety nikdo neměl potřebu zachytit hrady, sály a kostely v jejich malebném prostředí? Proč by jejich majitelé, na rozdíl od všech pozdějších generací, neměli potřebu vytvořit obraz pro svou rodinu a potomky?
Věříme, že známe svou minulost posledních tří tisíciletí. Proto jsme chodili do školy a na univerzity. Naše domnělé znalosti však vycházejí z písemných pramenů, které byly většinou vytvořeny teprve před několika stoletími v renesanci, údajně jako kopie starších předloh. Obrázky měst a krajiny před 16. stoletím jsou naopak raritou. Proč by lidé 2500 let zapisovali své názory, ale po staletí nevytvářeli žádné kresby a obrazy?
Nultá hodina obrazové paměti
Albrecht Dürer (1471–1528) byl jedním z průkopníků malování krajin a měst. Jeho díla se dochovala nejen díky své kvalitě, ale také proto, že se svým podpisem „AD“ stal propagátorem nového letopočtu. Krajiny s městy a vesnicemi se dříve vyskytovaly nanejvýš jako pozadí obrazů s biblickými scénami bez nároku na realitu. Dokonce i nejstarší vyobrazení údajně „věčného“ Říma pochází z roku 1457. Jak města ve středověku skutečně vypadala, lze pouze hádat.
Nemohlo to být způsobeno nedostatečnými kresebnými a malířskými technikami nebo nedostatkem pláten. Většina obrazů měst pochází dokonce až ze 17. století. Ateliér Matthäuse Meriana (1593–1650) během několika desetiletí zvěčnil většinu evropských měst. V Rakousku se tohoto úkolu s neuvěřitelnou rychlostí zhostil Georg Matthäus Vischer (1628–96). Tím byla vytvořena „hodina nula“ pro obrazovou paměť. Kostely a hrady jsou od té doby spolu s městskými opevněními považovány za údajný původní stav.
Vizuální rámování
Poměrně náhlý výskyt pohledů na města napříč celou zemí naznačuje, že nežádoucí poselství z minulosti byla záměrně potlačována. Oficiální důvody pro absenci starších obrazů jsou špatně maskované ochranné tvrzení. Příroda a lidská osídlení se údajně staly tématem až s renesancí a zvýšeným vědomím vlastní osoby. Války, nouze a nepokoje té doby měly být příčinou jejich ztráty. Ale proč tak systematicky a bez náhodnosti?
Hlavní odpovědnost za chybějící obrazy je třeba hledat v latinské západní církvi, která až do 15. století měla téměř monopol na texty a obrazy. Nároky duchovních pánů na moc s věžemi tyčícími se nad vším a zabrání tržnic jako kostelních prostor se plně prosadily až v 16. století. Skromné kaple před městskými hradbami nebo původně prosté shromažďovací místnosti se nechtěly zachovat.
Ale i šlechtický rytířský stav jistě kladl důraz na to, aby byly zapomenuty jejich původně poměrně primitivní hradní stáje s dřevěnými palisádami a aby v kolektivní paměti zůstaly zachovány jejich stále impozantnější kamenné hory. Hodinová kniha vévody z Berry již na počátku 15. století obsahuje nádherné budovy, které jinde ještě čekaly na své realizaci. Proto má dnes jeho zakázka jedinečný charakter.
Pro papežskou církev a světské feudální pány však nešlo jen o vzhled. Jednoduše se obávali tradice, která by ukázala, že před jejich vládou existovaly jiné společenské poměry. Pohledy na města bez kostelů a hradeb, krajiny bez militarizace s hrady neměly zůstat v paměti. Viditelně autoritářsky ovládaná krajina s vysokými budovami měla představovat novou normu. Jinak by poddaným mohlo dojít, jak církevní a světská moc zabavila veškerý dřívější majetek a teprve poté zavedla své symboly. Neměla zůstat žádná vzpomínka na dobu, kdy lidé měli více práv, více majetku a více svobod.
Na hranici hořeli nejen lidé a spisy, které se mocným nelíbily, ale také nežádoucí obrazy. Často se pro tuto „vyrovnání se s minulostí“ podařilo získat jako pachatele dokonce samotné oběti. Tak tomu bylo při ikonoklasmu v rámci občanských povstání a válek, které doprovázela nemilosrdná destrukce městského a venkovského kulturního dědictví.
Zrádné stopy
Kdo dnes s bdělým okem studuje staré městy na místě a z ptačí perspektivy, bude stále nacházet stopy. Mnoho náměstí bylo zjevně zmenšeno nebo zcela zastavěno kostelními stavbami. Nejstarší božské svatyně stály často ještě mimo městské hradby. Některé „halové kostely“ dodnes jen provizorně zakrývají původní charakter tržnice. Téměř všechny „kostelní věže“ postavené před 15. stoletím při bližším pohledu odhalují, že se jednalo o obranné a strážní věže měšťanů, které byly zabrány přístavbou lodí kostela.
Trh v Krakově dodnes připomíná, jak to u nás kdysi vypadalo: v centru stála obchodní tržnice, která byla později duchovně zneužita jako bazilika, samostatná městská věž bez vztahu k hale a kostel v nejlepším případě na okraji.
Toskánská města s četnými zachovalými obytnými věžemi patricijských rodin nám dodnes poskytují pohled na města před převzetím moci církví. V Bologni stály obytné budovy vysoké asi 100 až 97 metrů! S méně patry se vyskytovaly ojedině i severně od Alp (např. v Řezně, Salcburku). Silueta San Gimignana (titulní obrázek) nebyla nijak výjimečná. Do té doby byly siluety měst tvořeny měšťanskými věžemi, nikoli katedrálami. Od renesance dominují každé osadě kostelní věže, jak nám to duchovenstvo chce namluvit jako původní stav.
Závěr
Obrazy přežily pouze tehdy, pokud to, co na nich bylo vidět, odpovídalo požadovanému historickému vyprávění. Města a vesnice měly v kolektivní paměti vždy vypadat tak, jak vypadaly od 17. století: dominovaly jim kostely. Hrady měly za sebou svou provizorní minulost. Buď chátraly a staly se z nich ruiny, nebo se proměnily v zámky. Pohledy, které ještě naznačovaly rovnostářštější poměry, padly za oběť cenzuře.
Titulní obrázek: San Gimignano Ingo Mehling, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons
Dr. med. Gerd Reuther je radiolog, lékařský publicista a historik medicíny. Vydal 9 knih, naposledy „Tatort Vergangenheit“ (Místo činu minulost), v níž se zabývá historií proti proudu. Dr. phil. Renate Reuther je historička. Die Eroberung der Alten und Neuen Welt. Mythen und Fakten(Dobytí starého a nového světa. Mýty a fakta).
zdroj:
Zdroj feed chcemeslobodu.sk
