EPOCH TIMES, 21.04.2025 – Papež František je mrtev. (archivní snímek) Foto: Michael Kappeler/dpa
Papež František zemřel ve věku 88 let, oznámil Vatikán na Velikonoční pondělí.
Papež František zemřel na Velikonoční pondělí ve věku 88 let. „Dnes ráno v 7.35 se římský biskup František vrátil do Otcova domu,“ oznámil kardinál Kevin Farrell v prohlášení, které Vatikán zveřejnil na svém kanálu Telegram.
František byl v únoru hospitalizován kvůli oboustrannému zápalu plic a v neděli se ve Vatikánu zúčastnil velikonoční mše a přijal amerického viceprezidenta J. D. Vance.
Dnem, který v životě Jorgeho Maria Bergoglia a v římskokatolické církvi změnil vše, byl 13. březen 2013. Ráno byl ještě arcibiskupem v Buenos Aires. Večer se stal papežem.
Ve 20.22 té deštivé středy vystoupil na balkon svatopetrské baziliky papež argentinského původu, který mohl ve svých 76 letech odejít do důchodu. Nový pontifik jménem František měl na sobě prosté bílé roucho, dokonce ani štolu, a pozdravil svět přátelským „Fratelli e sorelle, buonasera“ („Bratři a sestry, dobrý večer“). Poté odjel autobusem zpět do vatikánského penzionu.
Velké rozdíly oproti jeho německému předchůdci
V prvních minutách svého pontifikátu udělal František mnoho věcí zcela jinak než mnozí jeho předchůdci. Rozdíly oproti penzionovanému Benediktu XVI. dříve kardinálu Josephu Ratzingerovi byly zřejmé každému.
Nová hlava více než 1,4 miliardy katolíků chtěla být blízko lidem, mluvila v jednoduchých větách a nekladla důraz na vnější vzhled – což byly vlastnosti, které si s jeho německým předchůdcem nikdo nespojoval. Socialista ze Svatého srdce z Argentiny a profesor teologie z Bavorska se od sebe lišili i v jiných ohledech.
Na druhou stranu by se František pravděpodobně nikdy nestal papežem, kdyby Benedikt tehdy dobrovolně nerezignoval. Když se Bavorákův život o téměř deset let později, na Silvestra roku 2022, ve věku 95 let uzavřel, jeho nástupce již značně překročil věkovou hranici 80 let, aby se mohl stát papežem.
Nyní zemřel sám František ve věku 88 let – v úřadě, ačkoli se hodně spekulovalo o jeho rezignaci. Na jaře byl 38 dní hospitalizován se život ohrožujícím zápalem plic. Lékaři to s ním téměř vzdali. Pak se ale opět vrátil do Vatikánu.
Na Velikonoční pondělí, již velmi zesláblý, udělil před desítkami tisíc věřících požehnání Urbi et Orbi. To bylo naposledy, kdy ho někdo mohl vidět. Nebyl tak starý jako Benedikt, ale byl starší než kterýkoli jiný papež v úřadě za více než sto let.
Zvláštní papež
Papež, který se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires v rodině italských přistěhovalců, měl i řadu dalších výjimečných vlastností. Byl vůbec prvním papežem z Latinské Ameriky a prvním po více než tisíciletí, který nepocházel z Evropy. Byl prvním jezuitou v tomto úřadu. A prvním, který si dal jméno František – jako reminiscenci na Františka z Assisi, zakladatele františkánského řádu žebravých mnichů. I to bylo součástí jeho programu: František chtěl být papežem chudých, slabých, zapomenutých, vysídlených.
To odpovídalo jeho původu. Bergoglio vyrůstal ve velmi skromných a velmi katolických poměrech. Byl tím, co církev nazývá „pozdním povoláním“. Původně se vyučil chemickým technikem, poté šel do semináře a studoval filozofii a teologii. Na kněze byl vysvěcen krátce před svými 33. narozeninami. První roky jeho kněžské služby byly nejhoršími roky argentinské vojenské diktatury. Z té doby pocházejí obvinění, že se příliš zapletl s režimem. František to vždy popíral.
Těžké období v Německu
V polovině 80. let žil několik měsíců v Boppardu nad Rýnem u rodiny Schmidtových. V Goethe-Institutu se učil německy. Psal také doktorskou práci o teologovi Romanu Guardinim, kterou nikdy nedokončil. Ani německé období pro něj nebylo příznivé.
Později řekl, že se cítil „úplně mimo“ a hodně času trávil procházkami po hřbitovech. Když se Argentina v roce 1986 stala proti Německu mistry světa ve fotbale, rozhodl se, že finále nebude sledovat v televizi. Raději se vydal k Rýnu. „Bylo pro mě důležitější užít si chvíle klidu, zamyslet se nad svým životem a pomodlit se růženec“.
Po návratu domů byl v roce 1992 vysvěcen na biskupa a v roce 1998 se stal arcibiskupem Buenos Aires. V roce 2001 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Brzy byl považován za „papabile“, kandidáta na nejvyšší úřad. V roce 2005 byl v konkláve jasně poražen Ratzingerem. Když byl o osm let později zvolen, žertoval o svém původu z druhého „konce světa“. Byl za tím však také program.
Papež, který překročil hranice
Tento papež byl přitahován hranicemi, a to jak zeměpisnými, tak společenskými. Hned jeho první cesta vedla na středomořský ostrov Lampedusa, osudový cíl desetitisíců uprchlíků z Afriky. Z vlastní rodinné historie si byl vědom toho, jak obtížné je opustit svou vlast. Středozemní moře, kde se stále topí tolik lidí na cestě za údajně lepší budoucností, nazval „největším hřbitovem v Evropě“.
Na více než 40 zahraničních cestách opakovaně navštívil ty, kteří žijí na okraji společnosti. Z řeckého ostrova Lesbos vzal s sebou do Říma dvanáct uprchlíků ze Sýrie. V Mosambiku poskytoval útěchu pacientům s AIDS. Odletěl do Myanmaru, kde byly ze země vyhnány statisíce příslušníků muslimské menšiny Rohingů.
V Abú Zabí podepsal prohlášení o „bratrství všech lidí“ napříč všemi náboženstvími. Klíčová věta: „Pluralismus a rozmanitost z hlediska náboženství, barvy pleti, pohlaví, etnické příslušnosti a jazyka odpovídají moudré vůli, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.“ Jeho poslední velká a zároveň nejdelší cesta vedla na podzim roku 2024 do Papuy-Nové Guineje, jedné z nejchudších zemí světa.
Skutečnost, že František během svého působení ve funkci papeže nikdy nepřijel do Německa, lze možná vysvětlit jeho neúspěchem v 80. letech. Skutečnost, že za více než deset let nikdy nevycestoval do své vlasti, však zůstala pro mnohé záhadou. Zejména v posledních měsících, kdy se jeho zdravotní stav stále více zhoršoval, se spekulovalo o tom, že brzy odcestuje do Argentiny. Současný prezident Javier Milei mu pozvání skutečně poslal, ačkoli ho předtím označil za zlého komunistu. Nic víc z toho však nevzešlo.
Politik v křesle Petra
František byl velmi politický papež, který šel daleko za hranice obvyklých výzev k míru. Další z jeho hlavních zásad: „Nikdy nenastane skutečný mír, pokud nebudeme schopni vybudovat spravedlivější ekonomický systém“. Odsoudil vykořisťování planety první encyklikou o životním prostředí v dějinách církve „Laudato Si“. Již v roce 2015 v ní uvedl: „Tempo spotřeby, plýtvání a změn životního prostředí přesáhlo kapacitu planety do té míry, že současný životní styl může skončit pouze katastrofou.“
Vraždění Arménů v Osmanské říši označil za genocidu, čímž se dostal do problémů s Tureckem. Apeloval také na svědomí Organizace spojených národů. Znovu a znovu se František pokoušel o zprostředkování ve válkách a občanských válkách: někdy úspěšně, jako v Kolumbii, ale obvykle se mu ukázaly hranice vatikánské diplomacie. Když na jaře 2024 vyzval Ukrajince, aby před ruskými vojsky vyvěsili bílou vlajku, mnozí kroutili hlavou.
Krize a konflikty v církvi
František však měl dost práce i s krizemi a konflikty v církvi. Když byl zvolen, skandály se zneužíváním v mnoha diecézích, které byly po desetiletí utajovány, již byly velkým problémem. Z projevu před konkláve, které ho učinilo papežem, se dochovala tato věta: „Pokud církev nevychází sama ze sebe, aby hlásala evangelium, točí se sama kolem sebe. Pak se stává nemocnou.“ Později si ve vánočním projevu veřejně postěžoval: „Dělat reformy v Římě je jako čistit egyptskou sfingu kartáčkem na zuby.“ V tomto duchu se také nesouvisle vyjadřoval.
Reorganizoval struktury, do vedení přivedl ženy a nařídil, aby Vatikán byl ve svých finančních transakcích transparentnější. Nechtěl se nechat zasahovat do vnitřních církevních záležitostí – ve stylu absolutistického monarchy, jakými papežové obvykle bývají. Mnozí v kurii ztratili moc. Tím se vytvořili její odpůrci.
Naděje reformátorů ztroskotaly
František se však stal terčem kritiky i z druhé strany. Pro mnohé, kteří do něj vkládali velké naděje, nezašel dostatečně daleko. Ve skutečnosti řekl věty, které by člověk od papeže nikdy nečekal („Pokud je někdo homosexuál, hledá Pána a projevuje dobrou vůli: Kdo jsem já, abych to odsuzoval?“).
V praxi se však změnilo jen málo. Uvolnil cestu k žehnání homosexuálních párů, ale uvolnění celibátu nebo svěcení žen na kněze u něj nepřicházelo v úvahu. Zklamání bylo zvláště velké v Německu, a to i mezi některými biskupy, zejména proto, že zároveň odmítl synodální proces reformy Cesty.
V otázkách, jako jsou potraty a antikoncepce, se František dokonce projevil jako extrémně konzervativní představitel katolické sexuální morálky: „Potraty jsou více než problém. Je to vražda.“ Antikoncepci označil za přípustnou nanejvýš ve výjimečných případech. Zpřísnil pravidla v přetrvávajícím problému sexuálního zneužívání ze strany hodnostářů. Dodnes však přetrvávají problémy s jejich uplatňováním.
Dva muži v bílém
Skutečnost, že nedošlo k žádným větším otřesům, mnozí přičítají tomu, že František měl po většinu svého pontifikátu po boku emeritního papeže. Dva muži v bílém – to ve Vatikánu ještě nebylo. A Benedikt ho rozhodně brzdil. Jiní se na jeho reformní výsledky dívají pozitivněji. Tvrdí, že papež číslo 266 zahájil změny, které se teprve postupně naplno projevují.
František totiž posunul souřadnice tím, že dal církvi synodální ústavu. Tím přesunul určitou část moci z Říma směrem k místním církvím. Po třech letech jednání také ukončil jím iniciovanou světovou synodu, i když bez zásadních reforem.
Jedno je však jisté, navzdory všem debatám o jeho zásluhách: František svými personálními rozhodnutími v průběhu let velmi ovlivnil sbor kardinálů, kteří nyní budou volit příštího papeže. Při jmenování nových členů často ignoroval biskupy z bývalých mocenských center církve v Evropě. Dával přednost jmenování duchovních ze vzdálených regionů. Někteří říkají: z druhého konce světa. (dpa/afp/Red)
Zdroj:
Zdroj feed chcemeslobodu.sk
