falseflag.info
První světová válka začala v červenci 1914 mezi Spojenci, které tvořily Velká Británie, Francie a Ruské impérium, a Ústředními mocnostmi Německem a Rakousko-Uherskem. Později se ve válce ke Spojencům přidaly USA, Itálie a Japonsko a k Ústředním mocnostem se připojila Osmanská říše a Bulharsko.
Obyvatelé Spojených států neměli zájem se do války zapojit. Američtí bankéři a podnikatelé však solidně vydělávali na obchodování s válečnými dluhopisy a prodeji munice. J. P. Morgan zprostředkovával válečné dluhopisy a vydělával na provizích z jejich nákupu i prodeje, aby financoval spojeneckou věc. Francii a Anglii poskytl půjčky v hodnotě přibližně 1,5 miliardy dolarů.
Morgan také výrazně investoval do lodních linek včetně britské společnosti White Star Lines, která dodávala Spojencům zásoby potravin a munice. J. P. Morgan mohl hodně ztratit, pokud by Spojenci prohráli válku a nespláceli jeho půjčky, dluhopisy a smlouvy o přepravě.
Němci měli flotilu ponorek, které potápěly zásobovací lodě Spojenců. Existovala dohoda zvaná Cruiser Rules, která umožňovala, aby se ponorka vynořila, vydala varování, aby cestující mohli uniknout do záchranných člunů, a pak ponorku potopila. Winston Churchill, který byl prvním lordem admirality, vydal obchodním lodím rozkaz, aby na ponorky střílely nebo je taranovaly. To donutilo čluny potopit je bez varování.
Churchill zoufale toužil po tom, aby se USA připojily ke Spojencům ve válce. „Prvním protitahem, který jsem provedl na svou odpovědnost, bylo odradit Němce od povrchového útoku. Ponorné U-boaty se musely stále více spoléhat na podvodní útok, a tím se vystavovaly většímu riziku záměny neutrálních lodí za britské a utopení neutrálních posádek a tím i zapletení Německa s ostatními velmocemi.“ Světová krize Winstona Churchilla. Churchill také nařídil, aby britské lodě odstranily svá jména a v přístavu vyvěsily vlajku neutrální mocnosti, nejlépe vlajku USA. Také trosečníci z ponorek „by měli být zajati nebo zastřeleni – podle toho, co je nejvhodnější“, a „při všech akcích by se mělo neprodleně střílet na bílé vlajky“.
Těsně před vyplutím RMS Lusitania v květnu napsal Churchill Walteru Runcimanovi, předsedovi britské obchodní rady, tuto poznámku: „Je nanejvýš důležité přilákat neutrální lodní dopravu k našim břehům v naději, že se zejména Spojené státy zapletou s Německem…“. Z naší strany chceme tuto dopravu – čím více, tím lépe; a pokud se část z ní dostane do potíží, ještě lépe.“
Německé velvyslanectví v USA zaplatilo v dubnu 1915 v 50 amerických novinách inzerci s varováním, že Lusitanii hrozí zkáza a cestující by se na ni měli vydat na vlastní nebezpečí. Americké ministerstvo zahraničí však zasáhlo a varování otiskl pouze jeden list, Des Moines Register.
Lusitania vyplula do Liverpoolu1. května 1915 z newyorského přístavu. Vezla miliony nábojů a šrapnelů. Předchozí kapitán Daniel Dow odstoupil kvůli míchání civilních cestujících s municí. Loď měla mít doprovod britské bitevní lodi Juno, ale byla odvolána ještě před setkáním navzdory poznatku, že v cestě Lusitanie působí ponorka .
Dne5. května ponorka U20 potopila škuner Earl of Lathom. Dne6. května potopil také další dvě lodě, Candidate a Centurion. Ke všem těmto potopením došlo přímo v kurzu Lusitanie. Lusitania dostala rozkaz pod předpokladem úspory uhlí spustit pouze 3 ze 4 kotlů, což by plavidlo značně zpomalilo. Jediné varování, které Lusitania obdržela, bylo obecné „ponorky aktivní u jižního pobřeží Irska“.
Přibližně ve 14:107. května byla Lusitania zasažena torpédem, které vypálila U20. Bezprostředně po výbuchu došlo k druhé explozi. Loď se potopila za 18 minut. Na palubě bylo 1 959 osob, z nichž 1 198 zahynulo, včetně 128 Američanů.
Oznámení německého velvyslanectví
Kapitán William Turner byl obviněn admiralitou při oficiálním vyšetřování, které vedl lord Mersey. Kapitán Richard Webb z námořnictva napsal Merseyovi: „Rada admirality mi nařídila, abych Vás informoval, že se považuje za politicky účelné, aby byl kapitán Turner, velitel Lusitanie, co nejvíce obviněn z katastrofy.“ Winston Churchill na zprávu předanou Merseyovi reagoval slovy: „Plně souhlasím! Budeme kapitána stíhat bez kontroly!“ Naštěstí pro kapitána Turnera byl lord Mersey spravedlivý člověk a viděl, že se Turner stává obětním beránkem. Turner byl shledán nevinným a vina byla svalena na německou vládu. Mersey rezignoval a označil proces za „zatracenou, špinavou záležitost“.
Potopení Lusitanie bylo jasnou falešnou vlajkou , kterou spáchal Winston Churchill a britská admiralita, aby zatáhli Ameriku do války. Vina měla být svalena na Churchillovy rozkazy, nikoli na německou vládu. Pravděpodobně nebylo náhodou, že loď vlastnila konkurence J. P. Morgana v lodní dopravě. Potopení Lusitanie však USA do války okamžitě nezatáhlo a do války nakonec vstoupily až o téměř dva roky později.
Colonel House
Velký podíl viny nesou i Spojené státy. Plukovník Edward M. House, který byl pravou rukou Woodrowa Wilsona, byl v Evropě a zkoušel, jak USA do války zapojit. Wilson musel zůstat, aby se jevil jako
protiválečný, protože v prezidentské kampani v roce 1916 kandidoval pod heslem „Udržel nás mimo válku“.
Plukovník House přišel s plánem, jak vyvolat zdání, že se USA snaží zprostředkovat mír s mocnostmi Osy. Mírová nabídka by byla pro Němce nepřijatelná, takže by to vypadalo, že se USA pokusily o diplomacii. Jedná se o nótu Waltera Hinese Page, velvyslance USA v Anglii, z 9. února 1916:
„House přijel z Berlína-Havre-Paříže plný myšlenky na americkou intervenci. Nejprve měl v plánu, že on, já a skupina členů britského kabinetu (Grey, Asquith, Lloyd George, Reading atd. ) by měli okamžitě vypracovat minimální mírový program – to nejmenší, co by spojenci přijali a co by, jak předpokládal, bylo pro Němce nepřijatelné; a že prezident by tento program převzal a předložil oběma stranám; strana, která by odmítla, by byla odpovědná za pokračování války… Osudovou morální slabinou výše uvedeného plánu je ovšem to, že bychom se do války vrhli nikoli na základě zásluh, ale pečlivě vypiplaným trikem.“ Z knihy Nejpodivnější přátelství v dějinách: George S. Vierick:Woodrow Wilson a plukovník House.
Dne 22. února 1916 pak britský ministr zahraničí sir Edward Grey vydal tuto nótu:
Plukovník House mi sdělil, že prezident Wilson je připraven, jakmile se dozví z Francie a Anglie, že je vhodná chvíle, navrhnout svolání konference, která by ukončila válku. Pokud by spojenci tento návrh přijali a Německo by jej odmítlo, Spojené státy by pravděpodobně vstoupily do války proti Německu.
Plukovník House vyjádřil názor, že pokud by se taková konference sešla, zajistila by mír za podmínek, které by nebyly pro Spojence nevýhodné; a pokud by mír nezajistila, Spojené státy by konferenci opustily jako válečník na straně Spojenců, pokud by Německo nebylo rozumné.
Narukovací plakát z první světové války
Plukovník House vyjádřil názor rozhodně příznivý pro obnovení Belgie, předání Alsaska a Lotrinska Francii a získání výjezdu k moři Ruskem, ačkoli se domníval, že ztráta území, kterou Německo utrpí na jednom místě, mu bude muset být kompenzována ústupky na jiných místech mimo Evropu.
Pokud by spojenci otáleli s přijetím nabídky prezidenta Wilsona a pokud by později byl průběh války pro ně natolik nepříznivý, že by intervence Spojených států nebyla účinná, Spojené státy by se pravděpodobně přestaly o Evropu zajímat a postaraly by se o svou ochranu po svém.
Řekl jsem, že prohlášení, které přišlo od prezidenta Spojených států, považuji za natolik důležitou záležitost, že o ní musím informovat předsedu vlády a své kolegy, ale že nemohu nic říci, dokud se jím nebudou zabývat.
Britská vláda nemůže za žádných okolností přijmout nebo učinit jakýkoli návrh jinak než po konzultaci a dohodě se Spojenci…
(Iniciováno „E.G.“ sirem Edwardem Greyem) Ministerstvo zahraničních věcí.
Wilson měl rovněž v plánu zavést svou vizi světové vlády v rámci Společnosti národů a první světovou válku k tomu považoval za příležitost. Plány Churchilla, Wilsona, Morgana a House na zapojení USA do války se naplnily 16. dubna 1917, kdy USA formálně vyhlásily válku.
Zdroj:
Zdroj feed chcemeslobodu.sk
